V současném světě nabývá stále většího významu vzdělání. Už ne pouze jako příprava na budoucí povolání, přestože v této věci bude hrát vždy důležitou roli, ale i jako součást začlenění lidí do společnosti a obrana proti moderním hrozbám. Vzdělaný člověk je vždy odolnější vůči fámám a lžím a umí je snadněji rozeznat od pravdy. Ve světě protkaném komunikačními dálnicemi je to obzvlášť důležité.

Povolání učitele patřilo v našich zemích vždy k těm prestižním. Bohužel, v poslední době tomu tak vždy není. Na dobrém jménu našich škol je třeba pracovat.

V posledních letech se o školství hovoří především ve spojení se dvěma tématy. Prvním je zcela zpolitizovaná inkluze, která bohužel dětem s handicapem nepomáhá a pro školy je spíše strašákem. Jsem pro otevírání škol pro děti s nejrůznějšími typy handicapů, žáci ale musejí být mentálně schopni výuku absolvovat. V opačném případě je často nutné tempo vyučování přizpůsobit nejslabšímu žákovi, na což nakonec doplácejí všichni. Proto by to měli být pedagogové a ředitelé škol, kteří situaci s pomocí odborníků zhodnotí a najdou to nejlepší řešení.

Druhým zmiňovaným tématem je růst platu učitelů. Jeho důležitost nehodlám zpochybňovat. Nicméně domnívat se, že platy pedagogů jsou jediný problém školství, by bylo naivní. Navíc se debaty o odměňování ve školství zmocnili populisté, takže nemá smysl od ní očekávat cokoliv racionálního.

Do budoucna je třeba zrušit systém financování škol “na hlavu”. Vede k situaci, kdy ředitelé zcela nesmyslně přijímají žáky, kteří na danou úroveň školy absolutně nestačí. Stručně řečeno, “čtverkaři na gymnázium nepatří”. Je třeba najít spravedlivější model financování, který by fungoval od nejnižších stupňů vzdělání až po univerzity. Uleví se starostům, přetahujícím si žáky malotřídek mezi obcemi, ale i zřizovatelům dalších škol.

Dále je třeba se zabývat počty žáků ve třídách. Ve mateřských školách a základních školách do 3. ročníku by mělo být ve třídě nejvýše 15 až 18 žáků, později pak maximálně 22. Učitelé potřebují dostatek prostoru, aby se svým svěřencům mohli věnovat.

Školství scházejí také finanční prostředky na vybavení. Platí to o všech stupních vzdělávání, ale nejvíce asi v učňovském školství. Je nutné, aby učni mohli získávat zkušenosti v práci s technikou, kterou pak skutečně potkají v praxi.

Podpora učňovského školství jako takového je potom velký tématem sama o sobě. Ze své praxe vím, jak těžké je sehnat do firmy příslušníky některých profesí. Z učilišť jich vychází málo, jejich předchůdci odcházejí do penze a sehnat náhradu bývá složité. Kdo občas hledá dobrého řemeslníka, který by mu doma něco opravil, ten ví, o čem mluvím.

Z diskuzí s pedagogy vím, kolik času musejí trávit při vyřizování administrativy. Přitom pedagogové by se měli primárně věnovat dětem a ředitelé rozvoji škol. Když jim stále přibývá vyplňování tabulek, psaní výkazů a podávání zpráv, není to možné. Žádný z těchto dokumentů přitom z nikoho lepšího učitele nebo ředitele neudělá, je to jen práce navíc.

Každá politická reprezentace si školství klade jako svou prioritu, nicméně málokdo mu pak doopravdy pomáhá. Věřím, že mé konkrétní návrhy povedou k rozvoji školství, spokojenému pedagogovi a tím vyšší úrovní vzdělanosti. Pokud k tomu dostanu příležitost, budu se ze všech sil zasazovat o jejich uvedení do praxe.